ročník 11,2003 č.2
Editorial

Iatrogenní léze žlučových cest - aktuální problém?

Ryska, M.

Niederle, B.:
... mluví-li se o operačních chybách, myslí se většinou poranění. Těžko se dá odhadnout, jak často podobná zranění vzniknou, zvláště když menší projdou bez následků a o těžších se někdy nehovoří. Zaviní je zpravidla chirurg svou nezkušeností a neznalostí, jindy podceňováním a troufalostí, spěchem či únavou, nedostatečnou expozicí a málo pečlivou preparací, někdy i úlekem. Snáze k nim dojde při anatomické dispozici nebo při patologických změnách… Byl by však omyl se domnívat, že nejčastěji dochází k poranění u operací složitých. Tam jako by operatér kompenzoval nástrahy zvýšenou pozorností. Je obecná zkušenost, že nejvíce nehod se přihodí právě při jednoduché cholecystektomii...

V sestavě svého pracoviště Niederle uvádí 0,3 % peroperačních poranění žlučových cest v sestavě 6 314 biliárních operací.
Na nebezpečí poranění žlučovodů při cholecystektomii upozorňuje Vojtíšek v Polákově Causea mortis v chirurgii. Uvádí případ, kdy poranění drobného aberantního žlučovodu vedlo ke smrti nemocné na následky biliární peritonitidy. K poranění extrahepatických cest může dojít i při operacích na žaludku v 0,2-0,8 %. Úplné protětí choledochu je nejčastější lézí. Nejtěžším stupněm poškození je přetětí Vaterovy papily.
Řada dalších českých a slovenských autorů se v průběhu 60.- 80. let vyjadřovala k nebezpečí, příčinám a k možnostem ošetření poranění žlučovodů (Balaš, Bílek, Černý, Holomáň, Kafka, Kořístek, Král, Kostelecký, Kostlivý, Lorenz, Malinský, Rapant, Slezák, Šerý, Šváb aj.).
Ustálenou hladinu světového písemnictví s průměrným výskytem 0,3 % poranění žlučových cest při klasické cholecystektomii (Roslyn) rozvířilo zavádění laparoskopické cholecystektomie (LC) do klinické praxe na začátku let devadesátých (Dubois). Nová metoda byla v ČR zavedena jen s malým zpožděním a to jak do klinické praxe (Paťha, Dostalík, Fiegler, Jurka), tak i v souladu se zkušenostmi v zahraničí Arregui) i v podmínkách polikliniky (Ryska).
Některé práce uváděly zpočátku několikanásobně vyšší incidenci iatrogenních lézí u LC převyšující 1 % (Perissat, Gouma). V České republice byly publikované výsledky lepší (Vraný, Švach, Satinský). Důvody vyšší incidence komplikací byly zřejmé: daň nové, nezavedené metodě. Miniinvazivita LC vedla k novému "zlatému standardu" v léčbě cholecystolitiázy (Soper). Výhodou bylo spojení s terapeutickou endoskopií při cholecystocholedocholitiáze. Pokrok v transduodenálních a perkutánních technikách našel uplatnění při diagnostice a terapii iatrogenních lézích žlučových cest (Černoch, Doseděl, Peregrin, Procházka, Špičák, Zavoral a další).
Co se za uplynulé desetiletí změnilo? Je výskyt poranění žlučových cest nižší? Překvapivě tomu tak není. V roce 1998 (Regöly-Mérei) a v roce 2000 (Mussack) je na velkých souborech nemocných zjištěno až 0,9 % biliárních lézí po LC oproti 0,3 % po klasické cholecystektomii (!).
Jaké příčiny k poranění žlučových cest dnes ponejvíce vedou? Jsou totožné jako tomu bylo v minulosti? A jak jsou tato poranění primárně a sekundárně u nás ošetřována? S jakými výsledky? Co znamenají pro nemocného? Lze vůbec u nás přesně zjistit statistická data?
Množství podobných otázek vedlo k volbě tématu "iatrogenních poranění žlučových cest" na 12. Jarní zasedání České společnosti HPB chirurgie.
Velký zájem o tuto problematiku dosvědčuje, že se jedná o problém stále aktuální.

Doc. MUDr. Miroslav Ryska, CSc.